K zamyšlení...

Přítel přišel do mého domu na kávu, sedli jsme a mluvili o životě. Během našeho rozhovoru jsem řekl: “Umyji nádobí a jsem hned zpátky."

Podíval se na mě, jako bych mu řekl, že budu stavět vesmírnou raketu. Pak s obdivem, ale trochu zmateně pravil: "Jsem rád, že pomáháš ženě, já jí nepomáhám, protože když jí pomohu, nepochválí mě za to. Minulý týden jsem vytřel podlahu a ani nepoděkovala."

Vrátil jsem se zpět a posadil se k němu, abych mu vysvětlil, že jsem jí “nepomáhal". Má žena ve skutečnosti nepotřebuje pomoc, ona potřebuje partnera. Doma jsem jí partnerem, máme sice některé činnosti rozdělené, ale nejedná se o “pomoc” s domácími pracemi.

Nepomáhám své ženě s úklidem domu, protože tu také bydlím a potřebuji ho tedy také uklidit. Nepomáhám své ženě s vařením, protože také chci jíst a potřebuji také vařit. Nepomáhám manželce s nádobím po jídle, protože to nádobí také používám. Nepomáhám své ženě s dětmi, protože jsou také mé děti a mým úkolem je být jim otcem. Nepomáhám své ženě s praním, žehlením a skládáním prádla, protože oblečení je i mé a mých dětí.

Nejsem doma, abych pomáhal, jsem součástí naší domácnosti. A co se týče chvály, zeptal jsem se svého přítele, kdy poděkoval své ženě naposledy za to, že doma uklidila, že vyprala, že vyměnila povlečení, vykoupala děti, uvařila, zorganizovala domácnost atd. Kdy řekl nejen “děkuji", ale děkuji typu: "Wow, miláčku!!! Jsi fantastická!!!

Zdá se ti to absurdní? Díváš se udiveně? Když jednou v životě umyješ podlahu, očekáváš ocenění za svou výjimečnost s velkou pochvalou... proč?
Přemýšlel jsi o tom někdy?

Možná protože v naší “chlapské” kultuře je všechno její práce.

Možná tě učili, že všechno se musí udělat, aniž bys musel hnout prstem... Pak ji chval tak, jak si přeješ, aby chválila ona tebe, stejným způsobem, stejnou intenzitou. Dej jí ruku, chovej se jako skutečný společník, ne jako host, který se jen přijde najíst, vyspat, vykoupat, uspokojit své potřeby… Ciť se jako doma. Je to tvůj domov.

Skutečná změna naší společnosti začíná v našich domovech, učme naše syny a dcery, co skutečný smysl pro společenství doopravdy je!"

(autor textu neznámý)

Prostě jdi a obejmi svoji maminku!

Milí rodiče, objímáte své děti?

A milé děti, objímáte své rodiče?

:-)

Pokud ne, zkuste to! Mohlo by vám to změnit život.

Jak by se to mohlo stát?

Vypráví o tom třeba Jaroslav Dušek v knize Tvarytmy:

Seděli jsme po návštěvě sauny v kavárně a plkali.
Zmínila se o své matce, slovo matka řekla dost neutrálně. Ten tón podnítil mou zvědavost:
"Jak to vlastně máte s maminkou?"
"Normálně..."
"Stýkáte se?"
"Ani ne," odpověděla Helena. "Ona bydlí jinde, s bráchou. Jezdím tam jednou za čas. Vždycky měla radši bráchu a mě moc ne."
"Ale obejmeš občas maminku?" nedal jsem pokoj.
"To si nedovedu představit, nikdy jsme se neobjímaly," tvrdila Helena.
"Tak prostě jdi a obejmi svoji maminku!"
"Ty si nedovedeš představit, co po mě chceš! Neznáš to u nás!" trvala na svém.
"Počkej, neblbni. Je ti padesát let! To chceš, aby ti maminka umřela, aniž bys ji kdy v životě objala? Ani jednou za celý život neobejmeš maminku?" nedal jsem se odbýt.
"Prosím tě! Ty nevíš, o čem mluvíš. To nejde, my se prostě neobjímáme," bručela Helena.
A já říkám: "Heleno, prostě půjdeš a obejmeš svoji maminku."
"Ty ses zbláznil?!"
"Říkám, půjdeš a obejmeš maminku!"
"Všechno, ale tohle ne!"

Pak jsme se loučili a při odchodu jsem na ni znovu zavolal: 

"Půjdeš a obejmeš svoji maminku!"

Po čase mi Helena vyprávěla, že jsem ji úplně zařekl. Chodila a nemyslela na nic jiného, než jak to udělat a maminku obejmout. Potom se rozhodla a odjela vlakem za maminkou s cílem, že ji obejme. Ale jak to udělat, to nevěděla. Hledala nějaké náhodné nenápadné řešení, když tu maminka trochu klopýtla. Helena se chopila příležitosti, maminku chytila a přitom trochu objala. Jenomže maminka se pohotově vymanila a Helenku odstrčila se slovy: "Co děláš?" Nepovedlo se.

Helenka tedy vykoumala, že maminku obejme, až se budou loučit u vlaku. Rychle ji obejme, naskočí do vlaku a ujede. Výborný nápad, jenomže co čert nechtěl, vlak měl čtyřicet minut zpoždění. Helenino zoufalství houstlo. Konečně vlak přijel, Helena rychle maminku objala a naskočila do vlaku. Pak stáhla okénko. Vlak se pomalu rozjel.
"A co maminka?" zajímalo mě.
"Nejdřív byla trochu zkoprnělá. Pak začala poskakovat podél vlaku a volala: Ahoj, ahoj, Helenko, ahoj..." odpověděla Helena.
"A dál? Mění se maminka?"
"Právě, že mění. Vždycky byla taková negativní. Když jsem něco chtěla, padaly výhrůžky: zlomíš si nohu, tam tě zabijou, nastydneš, na tebe je tak někdo zvědavej... Ve všem viděla ty nejčernější aspekty. A teď mi najednou zavolala. Ona obvykle nevolá, tak jsem se zeptala: Ahoj mami, děje se něco? Nic, Helenko, jen je takový hezký den, tak jsem tě chtěla slyšet."
To už jsem se smál.
"Myslím si, že se brzy dočkáš toho, že ti tvoje vlastní maminka řekne: Helenko, ty to vidíš příliš černě!"
Helena přikývla: "Já to vím, ale to už asi nezvládnu!"

Uplynul nějaký čas a zase jsme se potkali.

"Tak co, Helenko, co nového s maminkou?"
"Představ si, byla jsem u maminky na návštěvě a ona mě chtěla obejmout."
"No sláva!"
"Jenže já jsem utekla. Prostě jsem to nezvládla. Poprvé v životě jsem uviděla maminku s otevřenou náručí..."
A já říkám: "To nevadí, příště už se obejmete!"

Pak jsem odjel na pár týdnů do Austrálie. 
Přišla esemeska od Heleny:
"Sedíme s maminkou a objímame se."
No vida!

Když jsem se vrátil z Austrálie, byl jsem zvědavý:
"Co je nového s maminkou? Mění se?"
"Mění. Chce chodit ven, dřív byla pořád zalezlá a dívala se na televizi. Teď chodí na procházky."
"To je skvělý, ne?"
"Jenomže, chápeš, co to znamená? Že všechno se mění! Maminka se mi změnila před očima. Mám jinou maminku. A teď se mi mění i brácha! Dřív se mi vyhýbal. Když jsem jela za maminkou, raději někam zmizel. A najednou brácha volá! Prý: Ahoj, máma se vrátila z vyšetření, tak nevím, co s ní je. A od té doby si voláme." 

A to je ono. Helenka je krásnou ukázkou i důkazem toho, že to prostě jde. 

(Jaroslav Dušek, Tvarytmy)

Kontakt, dotek, objetí... Dokážou dělat divy.

Tak jako jsme kontaktními rodiči svým dětem,
buďme také kontaktními dětmi svým rodičům.

Pojďme a objímejme své rodiče! :-)

Moucha a já

„Maminko, dala bys mi prosím bundu? Chci jít ven a chytit tam mouchu!“ Stojí přede mnou a nevinně kouká. Můj pětiletý syn. Venku je zrovna prosinec, sníh sice ještě nenapadl, ale mrzne i tak dosti slušně.

Potlačuji své první myšlenky, které ve mně tohle synovo přání vyvolává. Brzdím touhu začít mu popisovat, jak těžké je chytit mouchu. Touhu vysvětlovat mu, že venku by tu mouchu asi i dlouho hledal. Moucha je přece malá a zahrada veliká. Navíc v takové zimě už přece určitě ani žádné mouchy nejsou. A i kdyby, jakmile ho ta moucha zmerčí, uletí mu, kam jen se jí zachce, a může jít pracně hledat novou mouchu… Bylo mi ho v jednu chvíli už dopředu skoro až líto. Přece mu ale nebudu kazit zábavu a brát mu nadšení z lovu mouchy.

A tak si své pochybnosti nechávám pro sebe a nahlas oceňuji jeho úmysl jít se ven proběhnout a chytit u toho mouchu. Oblékáme bundu, botičky nechce, běží ven naboso. Zůstávám doma a čekám, s čím přijde (nebo spíš nepřijde). A přemítám, jak se asi vyrovná se zklamáním, že mouchu nenašel… Nebo našel, ale nechytil.

Neuběhlo ale ještě ani pět minut, dveře se otevírají a vbíhá do nich absolutně šťastné dítě. S obrovskou živou mouchou v ruce!
Drží ji za nohu a hrdě mi ji ukazuje. 

Koukám na mouchu stejně nevěřícně jako ona na mě. Asi to taky nečekala.

Od té chvíle si vždy, když mám tendence pochybovat o uskutečnitelnosti snů mých mláďat nebo kohokoli jiného, vzpomenu na tuhle mouchu. 

A nechávám to na nich.

Vzala jsem si ponaučení:

Můžeme si být jak chceme jistí, že něco prostě nejde,
nepřekážejme u toho ale těm, kteří už to dělají.