„Maminko, dala bys mi prosím bundu? Chci jít ven a chytit tam mouchu!“ Stojí přede mnou a nevinně kouká. Můj pětiletý syn. Venku je zrovna prosinec, sníh sice ještě nenapadl, ale mrzne i tak dosti slušně.
Potlačuji své první myšlenky, které ve mně tohle synovo přání vyvolává. Brzdím touhu začít mu popisovat, jak těžké je chytit mouchu. Touhu vysvětlovat mu, že venku by tu mouchu asi i dlouho hledal. Moucha je přece malá a zahrada veliká. Navíc v takové zimě už přece určitě ani žádné mouchy nejsou. A i kdyby, jakmile ho ta moucha zmerčí, uletí mu, kam jen se jí zachce, a může jít pracně hledat novou mouchu… Bylo mi ho v jednu chvíli už dopředu skoro až líto. Přece mu ale nebudu kazit zábavu a brát mu nadšení z lovu mouchy.
A tak si své pochybnosti nechávám pro sebe a nahlas oceňuji jeho úmysl jít se ven proběhnout a chytit u toho mouchu. Oblékáme bundu, botičky nechce, běží ven naboso. Zůstávám doma a čekám, s čím přijde (nebo spíš nepřijde). A přemítám, jak se asi vyrovná se zklamáním, že mouchu nenašel… Nebo našel, ale nechytil.
Neuběhlo ale ještě ani pět minut, dveře se otevírají a vbíhá do nich absolutně šťastné dítě. S obrovskou živou mouchou v ruce!
Drží ji za nohu a hrdě mi ji ukazuje.
Drží ji za nohu a hrdě mi ji ukazuje.
Koukám na mouchu stejně nevěřícně jako ona na mě. Asi to taky nečekala.
Od té chvíle si vždy, když mám tendence pochybovat o uskutečnitelnosti snů mých mláďat nebo kohokoli jiného, vzpomenu na tuhle mouchu.
A nechávám to na nich.
Vzala jsem si ponaučení:
Můžeme si být jak chceme jistí, že něco prostě nejde,
nepřekážejme u toho ale těm, kteří už to dělají.
nepřekážejme u toho ale těm, kteří už to dělají.
Žádné komentáře:
Okomentovat