O přirozeném kojení

"To je přece přirozené," řekne dnes kde kdo na kde co. Ale co to vlastně je to slavné "přirozené"? Co lze jako přirozené označit a co už ne? Přirozené je to, co se nám „přirodí“, že by? Dobrá, uznávám, tím se asi zatím moc nevysvětluje :-) Tak dál…

Přirozené je to, čím nás příroda obdařila

A nejde o jen tak ledajakou přírodu za oknem, stromečky v lese a po paloučku pobíhající srnky. Jde o přírodu v nás samotných, o naši vrozenou výbavu. 

Jedná se o schopnosti a dovednosti, se kterými přicházíme na tento svět. Instinktivně děláme to, co děláme, aniž bychom vlastně věděli, jak a proč to děláme, a museli nad tím jakkoli přemýšlet. Naši předkové to tak totiž dělali po miliony let, prostě odjaktěživa, máme to tedy již dávno vepsané v našich genech, úhledně sbalené v batůžku vrozených reflexů.

Přirozené chování tedy poznáme (mimo jiné) podle toho, že jej zvládáme levou zadní i bez speciálních pomůcek, léků a lékařských zákroků, ale také bez předchozí edukace, škol a kurzů.

Probíhá prostě samo od sebe.

Nepotřebujeme se učit, jak se milovat

Potkáme-li partnera, se kterým nás to k sobě přitahuje, dokážeme se spolu milovat a počít spolu dítě. A jediné, co k tomu potřebujeme, je soukromí. Prostředí, ve kterém se cítíme bezpečně. Nepotřebujeme se před tím jakkoli vzdělávat na téma sex a početí. Nepotřebujeme o tom vědět zhola nic. A rozhodně nepotřebujeme, aby nás při tom někdo neustále sledoval, kontroloval pohyby našich těl, radil nám, jak se správně napolohovat, nebo nás snad dokonce vyšetřoval, nabízel nám tabletky na povzbuzení a tak podobně. Takováto „péče“ by nejspíš vedla k tomu, že bychom po oněch tabletkách nakonec opravdu sáhli.

Milování je přirozený proces. Naše tělo samo od sebe ví, co dělá, a bylo by jen na škodu mu do jeho práce mluvit a zasahovat.

Nepotřebujeme se učit, jak rodit

 Jakmile přijde náš čas, dokážeme své miminko samy porodit. A jediné, co k tomu potřebujeme, je soukromí. Prostředí, ve kterém se cítíme bezpečně. Nepotřebujeme se předem jakkoli vzdělávat na téma porod. Nepotřebujeme o něm vědět zhola nic. A rozhodně nepotřebujeme, aby nás při něm někdo neustále sledoval, kontroloval pohyby našeho těla, radil nám, jak se správně napolohovat, nebo nás snad dokonce vyšetřoval, nabízel nám léky na povzbuzení a tak podobně. Takováto „péče“ by nejspíš vedla k tomu, že bychom po oněch lécích nakonec opravdu chtěly sáhnout.

Rození je přirozený proces. Naše tělo samo od sebe ví, co dělá, a bylo by jen na škodu mu do jeho práce mluvit a zasahovat.

Nepotřebujeme se učit, jak kojit

Jakmile se naše miminko narodí, dokáže se samo od sebe nakojit.

A protože je toto článek zrovna o kojení, pojďme se tomuto okamžiku věnovat trochu podrobněji. Pojďme se podívat, jak to celé proběhne.

Zrovna se vyklubalo z mámina břicha a plesk ho, přistálo jí nahaté na jejím nahém těle. Leží si tak spolu s mámou břicho na břicho, chvíli to vypadá, že se nic neděje. Když se ale rozkouká, začnou se dít divy. 

Bez kurzů a škol, přesto na jedničku

Náš maličký človíček, tato zdánlivě absolutně neschopná placička, se najednou začíná odrážet nožkama a kraulovat ručkama, až se nakonec díky této dokonalé souhře svých končetin doplazí z mámina břicha přímo mezi její prsy.

Sem tam si na této cestě odpočine, občas si oblízne pěstičku vonící plodovou vodou, která ne náhodou voní jako máminy dvorce a bradavky. A tak vždy spolehlivě ví, kam jít. Sem tam se koukne na mámu, která jej zamilovaně sleduje, povzbuzuje jej hlazením po zádech a hlídá jeho bezpečnou cestu po jejím těle.

Na místě určení, na mámině prsu, se pak náš novorozenec najednou začíná na svých maličkých ručkách zvedat a klovat, až se nakonec dostává ke dvorci. A na ten se nakonec sám od sebe přisává, pije a blaženě usíná.

Až se toto děťátko probudí, stále bude umět se takto samo přisát a nakojit. A bude to umět i následujícího rána, den poté, příští týden i příští měsíc. Nikdo jej to neučil a učit nemusí, nikdo mu nemusí nic vysvětlovat. Není k tomu důvod. Zvládá to prostě levou zadní samo od sebe a bude to zvládat stále lépe a lépe i dál. Přirozeně.

A co my, mámy?

Stejně jako toto či jakékoli jiné miminko nepotřebujeme ani my speciální kurzy ani školení. Nepotřebujeme mít nastudováno, jak a kam své děťátko přiložit a jak s ním odborně manipulovat tak, aby se správně přisálo. Nepotřebujeme znát správnou techniku přisátí ani techniku sání.

A rozhodně nepotřebujeme, aby nás při kojení někdo sledoval, kontroloval pohyby našich těl, radil nám, jak se správně napolohovat, nebo nás snad dokonce vyšetřoval, nabízel nám přípravky na povzbuzení a tak podobně. Takováto péče by nejspíš vedla k tomu, že bychom po oněch přípravcích nakonec opravdu chtěly sáhnout.

Jediné, co ale potřebujeme, je možnost být tu pro své miminko. Nerušeně, v klidu a bezpečí, trpělivě, s důvěrou v jeho přirozené schopnosti. Nic jiného potřeba není.

Naše přítomnost, důvěra a trpělivost stačí.

Kojení je přirozený proces

Naše děti už od narození vědí, co dělají.

A bylo by jen na škodu jim do jejich práce mluvit a zasahovat. 

Nechejme to tedy na nich. 

Nechejme je kojit se tak, jak pro to byly stvořeny.

Přirozeně ;-)