Vidím to jako dnes. Bylo to před několika lety. Rodinné centrum v naší obci, kurz efektivního rodičovství. Našeho dvouletého synka hlídá doma manžel a já se tak můžu v poklidu účastnit několika setkání s ostatními rodiči a milou lektorkou.
Nejsem tu ani tak proto, že bych měla nějaké problémy. Prostě se chci jen dobře pobavit s ostatními rodiči a načerpat inspiraci. Sedím s nimi v kruhu, rozhlížím se po svých spolužácích, poslouchám příběhy o jejich problémech a trápeních s dětmi.
A nechápu to!
Nestačím se divit. Jak to vše můžou takhle kazit? Jak a kde jen mohli ztratit radost a nadšení ze společného života s dětmi? Jak jen mohli dopustit, aby se jejich vztah s dětmi změnil v noční můru? Jak jen mohli dopustit, aby ztratili důvěru svých dětí – a naopak důvěru ve své děti? Jak mohou tak snadno ztrácet sebekontrolu a na své děti křičet? Jak to, že dokážou svým dětem zlostně vynadat namísto vlídného vysvětlení? Jak někdo může vůbec pomyslet na to, že by svoje dítě uhodil, nebo nedej bože, jak to někdo může opravdu udělat? Absolutně nechápu!
Můj syn je úžasné dítě a já jsem dokonalá matka. Jsem na výši, jsem svěží, jsem úžasná. Mám o rodičovství načteno asi sto padesát knih, a tak mi informace z kurzu připadají všechny samozřejmé. Skáču lektorce do výkladu, abych ji mohla doplnit, případně i opravit. Znám všechna řešení všech potíží všech rodičů kolem mne – a neváhám jim je okamžitě sdělovat a řádně je poučit.
Nechápu, že na to nepřišli sami. Nechápu, jak je možné, že to nevidí. Nechápu, jak to můžou dělat všechno špatně. Vždyť je to tak jednoduché!
A tohle, vážení přátelé, byl ten největší omyl, za který se dnes při ohlédnutí se za mojí dosavadní „rodičovskou kariérou“ stydím ze všeho nejvíc!
Naštěstí však, jak už to tak v našem dokonale fungujícím vesmíru chodí, pokud něco nechápeme, dostane se nám dříve či později těch nejvybranějších lekcí, které nám vše osvětlí. Nechápete něco? Tady k tomu máte potřebné prožitky, brzy pochopíte! Tvrdíte, že byste tohle NIKDY v životě neudělali? Bezvadné, objednávka přijata!
A tak bylo i mně zanedlouho dopřáno pochopit, že…
…moje máma měla pravdu, když říkala:
„Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti.“
„Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti.“
Respektive – čím větší dítě je, tím větší starosti většinou přicházejí, často úplně nečekaně. Ve chvíli, kdy si připadáte, že máte už vše kolem svého dítěte zmáknuté, váš potomek znenadání povyroste a nasadí kompletně nový repertoár schopností a dovedností. Nebo se vám narodí další dítě. S přibývajícími dětmi, jejich gramy a centimetry, měsíci a roky přibývají další a další dříve netušené výzvy. A ne vždy na ně budete připraveni.
Přijde například den, kdy si budete se svým dokonale milým potomkem poklidně sedět na pískovišti a ono najednou vezme hrabičky a praští s nimi vedle sedící dítě, případně k tomu ještě přidá nějaké to peprné slůvko, aniž byste měli tušení, kde a kdy jej toto vaše absolutně nevinné dítko mohlo zaslechnout. A vysvětlujte mamince onoho hrabičkami přetaženého dítěte (a všem okolo), že nejste rodina sprosťáků a násilníků!
A co teď s tím? Máte pocit, že by snad stejná metoda účinkující na vaše ani ne roční roztomilé batolátko mohla zabrat i na vztekajícího se tříletého parťáka? Nebo na šestiletého? Nezabere. Občas to chvíli trvá, než si to člověk uvědomí. Čím později vám to dojde, tím zajímavější situace vás čekají.
Znáte to o usínání na vavřínech? Já to znám, moc a moc dobře to znám…
(Mimochodem, máma měla pravdu ještě v mnoha dalších věcech!)
…vyčtené znalosti jsou vám úplně na prd ve chvílích, kdy jste unavení, frustrovaní a zatmívá se vám před očima.
Těchto chvil většinou přibývá úměrně se stoupajícím počtem dětí, probdělých nocí a dní, kdy se nestihnete ani nasnídat, ani naobědvat, ani navečeřet, úměrně se zátěží z práce, kterou musíte zvládnout (ať už doma nebo ještě k tomu i v práci), a úměrně se stresem, který z toho všeho máte. Což takhle ještě nějaká další náročnější životní zkušenost k tomu? Třeba stěhování? Šup sem s tím, pěkně na jednu hromadu!
A teď si představte, že se v tomto stavu ocitnete v situaci, kdy jedno případně obě vaše děti ječí jako na lesy (v případě více dětí ječí obvykle každé z nich v jiné části bytu). Případně, že se toto děje venku na veřejnosti, v obchodě či rodinném centru. Já osobně se v této situaci ocitla nejednou – jak doma, tak v parku a dokonce i v tom rodinném centru (můžete hádat, ve kterém, ehm). Nebudu vám lhát, nereagovala jsem tehdy příliš reprezentativním způsobem.
…život s jedním dítětem je velmi odlišný od života se dvěma a více dětmi.
Jste v šestinedělí a nemůžete si ani za boha vzpomenout na to, co se to psalo v té bezvadné knížce o sourozeneckých vztazích? Možná to pro vás bude překvapením, ale děti tyhle knížky nečtou. A tak se snadno stane, že ne všechny děti snáší opravdu bezproblémově příchod mladšího sourozence a fakt, že už nemáte čas jen a pouze na ně. Opravdu – některých dětí se to dokonce dokáže dotknout (velmi mírně řečeno) a dokážou na to upozornit těmi nejšílenějšími způsoby na těch nejnevhodnějších místech.
Stejně tak ne všichni rodiče zvládají bravurně pocit, že se jejich srdce najednou dvakrát zvětšilo, případně že jim ho někdo rozkrojil na půl. Stalo se vám někdy, že jste při nákupech potkali ženu s plačícím miminkem v šátku, výrazem šílenství v obličeji a slzami v očích, jak cpe násilím nákup do batohu, zatímco nepěkně nadává svému staršímu hystericky řvoucímu dítěti? Možná jsem to byla já…
Těšilo mě.
Těšilo mě.
…milá lektorka kurzu efektivního rodičovství měla tehdy pravdu.
Každý z nás dříve či později něco pokazíme.
Každý z nás dříve či později něco pokazíme.
Vždy se najde něco, co nám mohou ostatní vytknout. A i když své děti nade vše milujeme, nakonec se nám stejně povede udělat něco, co nám mohou později jak děti, tak ostatní omlátit o hlavu. Honba za rodičovskou bezchybností a dokonalostí vede většinou pouze k frustraci (naší i našich dětí), k neustálému napětí, srovnávání sebe (a dětí) s ostatními. K pocitu nadřazenosti ve chvílích, kdy máme dojem, že se nám daří, střídající se se vztekem a nespokojeností v okamžicích, kdy se vše sype. Pokud máte i přesto chuť se stát dokonalým rodičem, je tu jedna velmi důležitá věc, kterou byste o dokonalých rodičích měli vědět.
Abych to shrnula
Kéž bych toto vše tehdy chápala. Tohle a ještě dalších tisíc věcí, na které tu už nemám místo k rozepisování se. Možná bych tím sama sobě i svým dětem a okolí ušetřila spousty starostí a zklamání. I když, na druhou stranu, alespoň jsem se takto naučila řešit nejrůznější situace a problémy s dětmi reálně, nejen teoreticky :)
Pokud ale tohle čtete někdo z vás účastníků kurzu efektivního rodičovství pár let zpátky, na kterém jste měli tu čest mne potkat, přijměte prosím moji upřímnou omluvu. Dnes už vím, že každý vždy jednáme tak, jak nejlépe dovedeme, a že nic nemusí být přímo takové, jak to zrovna vypadá. A také to, že nic nemusí být pro ostatní tak jednoduché, jak se nám samotným může zdát.
Jste v podobné situaci jako já tehdy
(a, přiznávám, občas ještě i v současnosti)?
Máte pocit, že jste pochopili podstatu rodičovství? Máte pocit, že vše zvládáte na jedničku a máte patent na řešení jakékoli situace s jakýmkoli dítětem, zatímco ostatní rodiče to se svými dětmi dokonale kazí?
Jednoduše řečeno:
Soudíte ostatní rodiče a/nebo jejich děti?
Pak mám pro vás i pro sebe jednu jedinou (samozřejmě nevyžádanou, ale dobře míněnou) radu:
Nedělejme to.
Nikdy se nemůžeme mýlit víc než ve chvíli, kdy soudíme někoho jiného.
Soudit ostatní děti a jejich rodiče vede k jedné jediné věci, a sice k tomu, že právě to, co u ostatních odsuzujeme, dříve či později zprasíme úplně stejně jako oni, nebo dokonce ještě lépe.
Láskyplný TIP na závěr
Pokud máte dojem, že se některému z rodičů ve vašem okolí nedaří zrovna nejlépe a dostává v roli rodiče řádně zabrat, vězte, že existuje jedna věc, kterou pro něj můžete udělat, aniž by vám posléze moudrý vesmír seslal lekci ještě náročnější.
Postup je následující:
1.
Buďte chvíli zticha, počítejte do deseti a spolkněte veškeré dobře míněné rady, které vás budou mezitím napadat. Nešťastného, rozčileného či komplet vyčerpaného rodiče snažícího se zvládnout náročnou situaci s podobně mizerně naladěným dítětem nic nedorazí víc než jedinec přicházející s dokonalou, leč také dokonale nevyžádanou radou.
2.
Místo kritického posuzování a vyhodnocování chyb a omylů onoho nebohého rodiče a jeho dítěte (ať už v myšlenkách nebo v horším případě nahlas) se zkuste vcítit do náročnosti situace, ve které se ti dva pravděpodobně nacházejí. Zkuste si to představit v těch nejčernějších barvách, popusťte uzdu své fantazii. Jak byste se v takové situaci cítili vy?
3.
A potom, pokud se na to vůbec budete cítit, zkuste pronést větu:
„Ahoj, můžu nějak pomoct?“
4.
Vyčkejte na pokyny, které dostanete :-)
THE (happy) END!
S láskou, Hanka
Žádné komentáře:
Okomentovat